Marek Tichý, režisér
Současná plošně pojatá inkluze škodí všem zúčastněným - dětem zdravým i postiženým, učitelům, asistentům i rodičům.

B. T., vysokoškolský pedagog
Bez důkazů se tvrdí: „Společné vyučování vede k lepší kvalitě a vyšším kompetencím.“ Nikdo nejen neprokázal, že inkludovaný mentálně postižený žák se v běžné škole naučí víc a lépe než ve škole pro něho po letitých zkušenostech vytvořené. Dokonce se ukazuje, že inkluze poškozuje též žáky nevidomé a prelingválně neslyšící – v běžné škole se ti první nenaučí Brailleovo písmo, bez něhož se ani dnes neobejdou; ti druzí jsou sekundárně znevýhodňováni tím, že jim učební látku nemůže vysvětlit tlumočník české znakové řeči (mimochodem, kolik jich asi v republice je!), tím méně někdo, kdo jim učitelovy výklady jenom zapisuje.

Dokonce sám představitel inkluzívního vzdělávání R. Feuerstein upozorňuje na neopodstatněnost představy, že pouhé přesazení dítěte do nového prostředí a uplatnění nějakého způsobu zázračné interakce bude úspěšné. Obecně pak platí, že společné pobývání žáka s potížemi v učení „s kamarády ve třídě“ vede k situacím, kdy tento žák zažívá studijní neúspěchy, to mu snižuje sebevědomí a motivaci, takže hledá náhradní (zpravidla nežádoucí) způsob jak se prosadit, což vyústí v poruchy chování, které prvotní problémy zesílí. Takový žák se ocitá v kruhu, ze kterého se může dostat jedině, když zaznamená skutečný učební úspěch. Pochvaly za pouhou snahu jsou kontraproduktivní. V literatuře se to popisuje buď jako začarovaný či ďábelský kruh. Odborné poznatky toho druhu se však neberou ani na vědomí: místo pedagogiky tak určuje ideologie, co je pro děti se zdravotním postižením tím nejlepším potřebným. A tlak zesiluje.

O. T., maminka dospělého postiženého chlapce
Proces smiřování se s postižením dítěte (mám teď na mysli mentální postižení, nikoli tělesné nebo smyslové) je pro rodiče proces dlouhý a bolestný, a je možné spadnout do smutné pasti: nechat se zlákat představou, že se dítě mezi zdravými "chytí", že mu to hodně prospěje, že se začne lepšit... a bude se lepšit a lepšit...až bude úplně v pořádku...Takže rodič leckdy až slepě bojuje o to, aby se dítě dostalo co nejvíc mezi "normální děti".

R. D., učitelka na základní škole
Nejradši bych nechala tu paní Valachovou rok učit na normální základce, například na té naší, kde máme třeba devět děcek s papírama ve třídě... Řízená destrukce školství, která prochází naprosto beztrestně...

P. M., otec žáka, který má ve třídě agresora
Popis situace kolem agresivního žáka D. S., navštěvujícího osmý ročník základní školy: Konfliktní chování řešené PPP, policií, OSPOD. V PPP byla doporučena, pro jeho poruchové chování, podpůrná opatření 3. stupně a psychiatrická léčba. D.S. je fascinován zbraněmi a vojenstvím, což také dokládá jeho facebookový profil. Spolužákům se chlubil, že od otce dostal nový nůž, jako náhradu za zabavený. Chování žáka vykazuje všechny znaky potenciálního útočníka.

Na otce bylo apelováno, aby odebral synovi veškeré zbraně, aby byly v domácnosti pod kontrolou větší nože a aby syna odvedl od nevhodné záliby, která je s jeho diagnózou neslučitelná. Bylo mu navrženo, aby uvažoval o umístění do střediska výchovné péče, kde by proběhla důkladná diagnostika a byla zahájena léčba a terapie, do které by se postupně zapojoval i otec. Ten to odmítl.

I. D., učitelka a speciální pedagožka
Věnovala jsem mu pět let života - učitel často přemýšlí o své práci a o žácích i mimo pracovní dobu (i ve snech), ptá se sám sebe, zda nedělá něco špatně, co by měl dělat lépe....Upřímně doznávám, že v jeho případě už nepřemýšlím v těchto rozměrech. Jediné, v co doufám, je, že zítra "můj " autista nebude mít svůj špatnej den.

E. Š., maminka postižených dvojčat
Jiřík byl ve speciální ZŠ velmi spokojený. V listopadu jsme byli pozváni na přezkoušení do SPC a následkem úprav v zákonech (inkluze) a výsledků dosažených dvojčaty během přezkoušení, došlo k rozhodnutí pracovnice SPC, že naši kluci přestoupí na běžnou ZŠ... Přestup na běžnou ZŠ vnímal negativně. Po přestupu se u něj začaly objevovat kolapsy, provázené bolestmi břicha, hlavy a nohou... Pak došlo k dalšímu kolapsu, kdy si stěžoval na bolesti nohou, nemohl chodit a tak jsme ho odvezli do nemocnice, kde ho okamžitě přidělili na JIP a byla mu provedena vyšetření na RTG a bylo nám řečeno, že bude nutná konzultace s ortopedem. Všechna vyšetření měla, ale negativní výsledky. Byli jsme obviněni z toho, že si jeho problémy vymýšlíme a nahlásili nás na OSPOD... začala jsem prožívat velký stres... . Toto jednání odborníků v naší nemocnici nedokázal pochopit nikdo z našeho okolí, ať už to byla širší rodina a přátelé, nebo personál ZŠ, který přicházel s dvojčaty denně do styku a některé Jiříkovy potíže zažili sami.

S. J., učitelka
Všude slyším, jak se učitelky mají dobře. Chodí domů v jednu hodinu, mají prázdniny a toho volna.! Ale jak už to tak bývá, každý vidí na práci toho druhého jen to pozlátko. Zkuste si někdo pracovat v takto stresujícím prostředí každý den, týden, rok,..

P. J., školní speciální pedagog
Pracovat v současném školství je dennodenní peklo, jak pro kantory, tak pro intaktní žáky bez potíží. Úroveň vzdělání klesá, školy místo hesla "Vychovávat a vzdělávat" teď jedou v módu "Vyhovět všem". Proč mají zdraví a intelektuálně schopní žáci každý den zažívat vyhrocené situace, čekat na zklidnění pár nezklidnitelných jedinců a nebo riskovat fyzické napadení? Proč má učitel místo vzdělávání a předávání informací pro život neustále řešit řev, házení nábytkem, poslouchat nadávky a urážky a nechat se leckdy fyzicky atakovat? Neuvěřitelné se stává denním chlebem.

B. M., maminka postiženého chlapce
Já s inkluzí nesouhlasím. Když stát začal inkluzi propagovat, ukazoval v televizi děti s dysgrafií, dyslexií a podobně. Ty nepotřebují inkludovat. Jsou to normální děti, jen jim něco nejde tak dobře. A to dokážu posoudit, já i bratr máme dyslexii a chodili jsme vždy do běžné základní školy, a zvládali to a neměli problém s kolektivem. Ale teď se snaží inkludovat děti, který nemohou být inkludovány. Nikomu to neprospěje, spíše naopak.

J. D., bývalý učitel
V jedné třídě byli dva žáci s velmi silnou poruchou, kteří měli svou asistentku. Při výuce se jim věnovala a pedagog měl čas na práci s ostatními žáky. Z tohoto hlediska v pořádku. Ale tito dva žáci trpěli tím, že si v přestávkách ostatní spolužáci s nimi nepovídali a vůbec je nebrali mezi sebe. ...Z mého pohledu vůbec není inkluze vytvořena pro "slabší žáky" aby se začlenili do společnosti, nýbrž pro rodiče těchto žáků, aby měli pocit, že jejich dítě chodí do školy mezi "normální" žáky.

M. M., maminka zdravé a postižené dívky, Berlín
V čem se liší německý a český přístup? Z mého pohledu tím specifickým českým přístupem "My si to uděláme sami", protože jde o nás a my víme nejlíp, jak na to. Češi v historii nikdy nepřijali osvědčená řešení, v novější době od tvz. Sametové revoluce ve tvorbě vlastní demokracie, vlastního trestního zákona i exekučních postupů i toho, co naprosto mylně nazývají sociální systém. Místo toho, aby přijali již zavedené a osvědčené, několik desítek let budované systémy, a struktury, musí si vymyslet a prosazovat sve vlastní.

K. J., maminka dvou zdravých dětí
Takže díky inkluzi vysvětlujeme naší holčičce, že si nesmí brát osobně, to že jí spolužák v první třídě říká že je "kunda a píča."

H. R., asistentka pedagoga, Británie
Inkluze může být prospěšná i ničivá. Každý případ musí být posouzen individuálně a s maximálně profesionálním přístupem.

M. K., otec zdravé dívky
Řešili jsme stoupající agresivitu inkluzivního žáka, autisty, nejen proti spolužákům, ale i proti pedagogům. Bohužel ze strany vedení školy nebyla žádná vstřícnost situaci řešit. Uvažovali jsme již o změně školy, naštěstí se vše vyřešilo samo. Inkludovaný zák se posléze dostal na jinou školu a tak si většina oddechla. Bohužel, problém byl pouze přesunut jinam.

R. M., otec postiženého chlapce, učitel na ZŠ
Coby rodič dítěte, které potřebovalo speciální přístup jsem mu ho zkrátka našel na speciální škole (poté, co mu ho sídlištní základka nemohla nebo neuměla poskytnout). A jako kantor jsem nucen i nyní se podrobovat školením o inkluzi, i když jsem přesvědčen, že vynaložené prostředky pak schází jinde - třeba ve speciálním školství, které se nám stále ještě nepodařilo zlikvidovat docela.

J. L., asistentka pedagoga
Žák byl v 2. třídě, neměl diagnostikovanou žádnou chorobu, vadu. Byl dle poradny jen značně zanedbaný rodinným zázemím. Děti často našly rozstříhané oblečení, pomočené boty. Následovalo třeba rozbití brýlí (byly bohužel na obličeji, takže i s obličejem). Zapalovač jako dárek a plná šatna oblečení... umíte si to asi představit. Mlácení židlí, kopání do stolů, hučení, bučení.

K. B., maminka postižených dvojčat
Jako rodič jsem za inkluzi vděčná. Mám desetiletá dvojčata, po předčasném porodu má dcera dětskou mozkovou obrnu, poruchu pozornosti. Každopádně její inteligence je v pořádku, nikoho neobtěžuje, vyrušování v hodině nevybočuje nad běžný rámec. Díky inkluzi dostala asistenta pedagoga a může navštěvovat běžnou třídu. Před inkluzí jsme byli jako rodiče nucení platit tisíce Kč měsíčně za to, že naše dítě může chodit do běžné školy. Máme teď také mnohem víc práv a je pro nás snažší umožnit dceři žít normální život s vrstevníky. V jejím konkrétním případě je inkluze přínosem.

H. K., bývalá učitelka
Možná by bylo dobré neříkat jen, že je celá inkluze špatná, protože mnoho a mnoho učitelů se vážně velmi nadřelo a dělají, co je v jejich silách. Ale že takto nastavené to prostě nelze. Poruchy chování běžná základní škola prostě nemůže zvládnout. A už z podstaty těchto poruch vyplývá, že dítě by mělo být v menším kolektivu (max. do 8 žáků) a to nemůže běžná ZŠ zajistit.

M. C., maminka postiženého chlapce, USA
Inkluze je úžasná věc, obohacuje obě strany, jen je třeba ji udělat dle individulaních potřeb. Tady to funguje tak, ze v rámci školy jsou speciální třídy, autistické děti v nich mají speciálně školené učitelky i asistentky (9 dětí, 2 - 3 pedagogové). Podle schopností a možností dítěte se pak děti i s asistentkou posílaji do tříd se zdravými dětmi, třeba jen na 30 minut kreslení, nebo i na celý den.